××××Nikdy nejsme tak dospělí abychom nemohli mít dětské sny..××××

Porada Nejvyšších Odborových ... 5.kapitola

25. března 2008 v 19:34 | -myself- |  ╠ ČaRoDěJkA KaTe
"Nazdárek ospalče," přepadnu ho.
"Ááááá," zařve div nespadne ze své postýlky.
"Co tady děláš?" zeptá se když se trochu vzpamatuje.
"Máti dneska odjíždí, zapomněls?" drcnu do něj.
"Áha," plácne sebou zpátky do peřin.
"No tak, vstávej, škola volá."
"Kate nepruď do mě hned po ránu!!" broukne a zní to nebezpečně.

Nechám Bruna, aby se umyl a převlékl a v kuchyni mu nachystám snídani.
"Kde jsou vůbec vaši?" otáži se, když si pochutnává na kornflecích.
Zarazí se, lžičku vrátí zpátky na misku a odpoví mi odpovědí, která mi způsobí nemalý šok.
"Jak se dozvěděli, že jsem čaroděj, zřekli se mě."
"Co…cože??" hledím naň nevěřícně, ale cítím, že si nedělá srandu, říká pravdu.
"No, tak to je…síla!!" hledím na něj a nemůžu se z toho vzpamatovat. "A…to tě prostě jen tak vykopli z domu??"
"Nejdřív, když jsem jim řekl, že jsem čaroděj, tak bylo všechno v pořádku, až pak si otec nechal vyvěštit budoucnost a kartářka mu řekla, že ho jednou zabije čaroděj. Takže bylo jasno: buď se zřeknu čarodějnictví a nebo odejdu. Tak jsem teď tady."
Cestou do školy mi to popíše trochu víc podrobně, ale já stejně pořád nechápu, jak tohle mohou rodiče udělat, jen tak nechat dítě odejít a nemít o něm informace.
Když se dostanu domů, kolem půl druhé, máma je už pryč. Rovnou si uvařím puding. Musím svou samostatnost přeci nějak oslavit, ne?! Jakmile sním misku pudinku, zhasnu televizi a dám se cestou k Základně. Nick už mě vyhlíží, jak si všimnu, kolem třetího okna z prava v druhém patře krouží motýl.
"Jsem zde!" vpadnu bez zaklepání do dveří jeho kanceláře.
"To vidím," řekne nečekaně studeně.
Zvážním. "Něco se děje??"
"Ano."
Posadím se na židli, kterou si přikouzlím a hodím po Nickovi pohled.
"Dnes odjela čarodějka Michael na poradu Nejvyšších Odborových. S tou čarodějkou my nejsme ve spojení, ta je spojená s Nejvyššími. Viděl jsem ji jenom jednou…" zamyslí se. "Zítra mají poradu a nevypadá to nijak dobře."
"A co my s tím?" nechápu dobře podstatu tohoto rozhovoru.
"Vypadá to na pořádnou bouřku," řekne Nick, ale spíš jen tak sobě pod vousy.
Za chvíli se přivalí, stejnou rychlostí jako jsem se přivalila já, Bruno.
"Tak co?" zadívá se na Nicka tázavě. "Problém Nejvyšších…" odtuší z jeho obličeje.
"A dost velkej. Nejsem si jistej, ale asi se k nám dostal čaroděj nebo černokněžník nebo co to vlastně je, Sedmého Odboru a odnesl nějaká důležitá fakta. Asi…" zaváhá Nick, "asi o někom z nás."
"A co to pro nás znamená?" nechápu stále.
"No…totiž…" odkašle si, "nevím jestli to mohu říct…" tázavě se podívá na Bruna.
"Ona to ví," pronese s povzdechem. Teď už vážně nic nechápu.
"Co vím?"
"Ví to? Dobře," pokračuje Nick. "Nesmí se dostat ven, že Brunovi rodiče ví o tom, že je Bruno čaroděj. Takhle nám hrozí, že se celý svět dozví o Světě. Zabezpečil jsme je sice, že nemohou nic říct, ale pořád je tu taková věc…no…totiž…Nejvyšší o tom nic neví. Je to jen mezi námi." máchne rukou po nás.
"To znamená, že to víme jen my tři?"
"Přesně." Potvrdí.
"Dneska tedy z těchto důvodů pro vás nic nemám, ale slibte mi, že budete opatrní. A pokud možno: buďte pořád spolu." ukončí Nick platonickou schůzku.
"Ahoj zítra," rozloučíme se s ním a vydáme se směrem do parku.
Posadíme se na nejbližší lavičky a mlčíme.
"Dneska teda budeš spát u mě," prolomí mlčení po deseti minutách Bruno.
"U tebe?" zaváhám.
"Nebo mám jít já k tobě?"
"No…jako, jak chceš, ale…" nevím jak pokračovat.
Bruno se mi líbí, to jo, ale bojím se toho být s ním sama v jednom bytě ba dokonce pokoji. Nebojím se ani tak jeho, jako svého chování.
"Hmmm??" pohlédne na mě a v tu ránu a to doslova, zazní hrom a z nebe se spustí slejvák.
"Poběž," chytne mne za ruku, abych si pohla.
"Proč? Ty nemáš rád déšť?" usměji se nehnutě, ale jeho ruku nepustím.
Bruno se zarazí, jakoby chtěl něco říct, pak si to ale rozmyslí a místo toho mne nečekaně políbí.
Na to nejsem připravená, tudíž mu to nemohu oplácet, jen stojím a vnímá jeho sílu, sílu toho polibku. Není to totiž jen polibek. Dává mi jím něco ze sebe, vnitřní obranu, nebo lépe řečeno ochranu. Svou!
Když skončí, nejsem schopna slova. To však ale není potřeba. Usměje se na mne, já mu úsměv oplatím a ruku v ruce se rozeběhneme přímo do deště a …oba strašně šťastní!!
Dobou si zaběhnu domů pro čisté oblečení a potřebné věci pro nocování u Bruna a protože mě cesta dost vysílila, padnu Brunovi rovnou do náruče!!
"Ale copak," směje se. "To si říkáš čarodějka?"
Směju se s ním, ale…cítím, že není něco v pořádku.
"Ty, Bruno, máš to tu dostatečně zabezpečené?" nervózně se rozhlédnu okolo.
"Proč?" zvážní a já se posadím. "Cítíš něco?"
"Jo," kývnu. "Něco cítím, ale nevím co. Myslím…myslím, že mě to oslabuje."
Bruno se na chvíli ztratí v Době a za okamžik se vrátí s úsměvem na rtech.
"Co to je?" jsem celá nažhavená, co mi řekne.
"No," pousměje se, "jsi: čarodějka Pátého Odboru."
"Co?? Pátého Odboru??"
Jak je to možné? Vždyť…prostě…jak můžu být v pátém??
"Můžeš, proč bys nemohla,"
Koukám na něj a…
"Já jsem se dostal už do šestého,"
…přitom tak trochu přemýšlím nad nocí.
"Neudělám nic co bys nechtěla," oznámí mi, jakoby mi…
"Ty mi čteš myšlenky?!" vyjeknu a trochu přehnaně se od něho vzdálím.
"Promiň, promiň," začne se všemožně omlouvat. "Jsem v šestém, tam už je číst můžeš, už sem na to dostatečně silný,"
Potom si společně připravíme pizzu, nechybí ani náhodné dotyky, když uslyšíme hrom a hned za ním prolítne blesk po obloze a pomyslně ji rozpůlí.
"No teda!" upustím talíř, který se roztříští na tisíc kousků.
"Kate!" zařve Bruno, ale to už se kácím k zemi.
Proberu se za …ani nevím jestli to byla hodina nebo celých pět…
"Už jsem se bál. Skácela ses jako zralá hruška," pohladí mne po tváří. Když se posadím a pohlédnu z okna, vidím už jen pořádnej slejvák, ale ten je daleko větší než nás zaskočil v parku.
"Kate," zamává mi rukou před očima. "Jseš v pohodě?"
"Jo," pronesu zastřeným hlasem. "Co se stalo?"
"Odboráři mají tu poradu asi o něco dřív nebo někoho z nich něco hodně hodně rozčílilo,"
"A co se mi stalo?"
"No, jak jsi tam tak stála, tak…"
"Tak?" pozvednu obočí.
"No, Nickův pomocník ještě jaksik moc neumí zacházet s přemisťováním a ta rána, kterou jsi dostala, tu ti způsobil on, že se přemístil na místo kde jsi stála," vysvětlí Bruno.
"A on je v pořádku?" vyděsím se o to víc.
"Jo, Max je v poho, já spíš mám strach o tebe."
"Já sem v poho," pronesu s klidem, protože ta tíha, kterou jsem cítila před tím, je pryč nadobro!!
"Opravdu?" zaváhá.
"Opravdu!"
"Tak bysme si mohli dát tu pizzu, ne?" usměje se a podá mi ruku a já v břiše ucítím motýlky.
"Hmm," podám mu svou a společnými Silami si posuneme stůl jak potřebujeme, podáme pizzu a zapneme televizi.
Cítím se tak krásně… a Bruno to ví, protože jen díky němu zažiju nekonečnou noc, plnou smíchu a vůbec nevadí, že jsme se jen dívali na televizi. Povídali jsme si a házeli po sobě brambůrkama a popcornem… žůžo!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Zkritizuj to, pls..........díky

<..:: klik ::..>

Komentáře

1 sensomnium sensomnium | 27. října 2008 v 10:36 | Reagovat

Májo!!!!! Pokračování!!!!

2 Anna Anna | 6. června 2009 v 11:07 | Reagovat

jo pokracovani by to chtelo.Je to dobrej pribeh!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama